Ne vždy má člověk chuť zdolávat vrcholy hor, či lézt náročné vícedélky. Občas si chce prostě jen zalézt, či naopak pořádně potrénovat. Pro takové případy existují takzvané cvičné stěny.
Jedno z hezkých tréninkových míst se nachází jen přibližně pět hodin jízdy autem z Prahy. Vyjedete směrem na Linz a poté budete pokračovat po dálnici směrem na Graz, až se dostanete k městu Windischgarsten, které leží na okraji rakouského národního parku Kalkalpen. Odtamtud je to už opravdu jen kousek do cílové destinace.
Skála je přibližně pět minut chůze od místa na parkování, takže se člověk ani nestačí pořádně rozehřát. S parkováním obecně nebývá problém, ale o slunných víkendech je lepší počítat s větším množstvím lezců.
Jde o několik set metrů dlouhou, tvrdou vápencovou stěnu. Leze se převážně po lištách, sem tam se vyskytne nějaká dírka či spárka. V dolní části stěny je mnoho desítek zpravidla jednodélkových sportovních cest, které jsou opravdu bohatě odjištěny skobami či expanzivními nýty, jen málokdy vzdálenějšími více než dva metry od sebe. Přibližně u poloviny cest je pak nahoře umístěna karabina a hák, takže není vždy třeba zakládat štand. Na některých cestách se dá i spouštět, z většiny je ale ovšem lepší s ohledem na lano slanit.
Vyskytuje se zde ovšem i mnoho vícedélkových cest, v čele se známou Superdiagonale v délce přes 300 metrů, takže si na své přijdou i ti, kterým se sportovní jednodélky příliš nezamlouvají. V horní části stěny je pak i pár převisů, čili si zde zalezou i tací, kterým se kolmá stěna zdá snad až příliš rovná. Do těchto převislých cest bývá ovšem zpravidla docela dlouhý nástup po lehčích cestách ve spodní části.
Většina cest je vyčištěná od volných kamenů, což ovšem není pravidlem na všech místech. Některé dlouhé cesty navíc vedou nad těmi sportovními, a tak je použití helmy přinejmenším záhodné, a to i při jištění či pohybu pod stěnou.
Největší, a možná snad jedinou nevýhodou této oblasti je absence kvalitního průvodce cestami. Na místě totiž jakékoliv značení chybí, a poslední vydání tištěného průvodce je z 90. let. To sice pokrývá většinu delších cest, ovšem počet sportovních cest se od jeho vydání zněkolikanásobil. Proto je nutností odhadovat obtížnost cesty „podle oka“, což občas vyústí v nepříliš příjemné překvapení, které ovšem, vzhledem ke kvalitnímu jištění, končívá nanejvýš ztrátou smyčky či karabiny.
Na místě se nachází i jedna zajištěná cesta - via ferrata, či německy klettersteig. Ta je sice krátká, zato ale velmi výživná, zejména co se silové stránky týče. Její obtížnost je E dle rakouské škály, a tak ji určitě nelze doporučit těm, kteří s touto aktivitou nemají dostatek zkušeností. Těm, kteří je mají, pak lze doporučit použití opravdu kvalitních bot, či si s sebou dokonce vzít lezečky, protože na této cestě přebytek kramlí opravdu nenajdete…
Tato oblast nabízí jak lezecké cesty v celé škále obtížností, tak i turistické cesty s nádhernými panoramaty. Poblíž je také několik příjemných hospůdek, kde lze den strávený v přírodě hezky zakončit. Vzhledem k pohodlné základně pod skalou a k počtu lehkých cest se dá tato oblast doporučit i rodinám s dětmi, snad jen s upozorněním na možné padající kameny.
Co se doby lezení týče, leze se zde vždy s ohledem na počasí, kdy je třeba dávat pozor, zda se nemůže z vršku stěny uvolnit lavina. Také zde platí sezónní zákaz lezení v části stěny z důvody hnízdění ptactva. Na toto období upozorňují tabule pod skalou, a chráněný úsek je zřetelně vyznačen lany. I v tomto období je zde ovšem dostatek lezitelných cest.
