Byl červen 2018 a po úspěšném složení maturity jsme se s partou kamarádů rozhodli vyrazit do Rumunska. Naše výprava čítala pět členů a první výzvou mělo být 1100 kilometrů v jednom autě.
To, že jsme skončili v Retezatu byla vlastně celkem náhoda. Původní plán přejít Fagaraš nám překazil sníh, který jsme v tomto ročním období neočekávali. Holt zdejší hory jsou přeci jen o chlup větší než naše Sněžka. Po chvíli hledaní padla volba na Retezat. Pohoří bylo po cestě a průvodci slibovali krásné výhledy na ledovcová jezera.
SIlnice byla ve srovnání s předchozími dny ve výborném stavu a rychle nám ubíhala. Skoro jako bychom byli v západní Evropě. Naše představa o včasném příjezdu se rozplynula, když nám cestu zablokovalo stádo ovcí. Pastevce to ale ani v nejmenším nerozhodilo, a tak jsme se za nimi vlekli asi půl hodiny, než konečně sešli ze silnice. Tím ale problémy neskončily. Místo přespání jsme samozřejmě přejeli. To, že jedeme špatně jsme si uvědomili, když nás v autě dojeli strážci národního parku. Naštěstí nám nedali žádnou pokutu, a ještě nám poradili. Konečně jsme dorazili. Náš nástupní bod, Cabana Gura Zlata, vypadal sice opuštěně, ale uvnitř jsme našli postaršího majitele. Jelikož už byla noc, postavili jsme stany a šli spát.
Ráno jsme se majiteli pokusili vysvětlit, že jdeme na tři dny do hor a ptali ho se, zda si u něj můžeme nechat auto. Svými slovy: „No alarm, no alarm.“ Nás moc neujistil. Pro jistotu jsme mu věnovali flašku Tuzemáku a doufali, že auto bude mít všechna kola i za tři dny.
Cesta začínala hned za branou národního parku a postupně začínala stoupat. Před námi čekalo téměř 1400 výškových metrů. Během stoupání jsme pozorovali, jak se les kolem nás postupně mění. Nejdříve ubývalo buků, které nahrazovaly smrky. Smrky se pomalu měnily v kleč a my už tušili, že se blíží vrchol. Když jsme konečně vystoupili na horskou planinu, výhled nám vyrazil dech. Následoval už jen krátký sestup k jezeru Zanoaga, našemu cíli.
U jezera stojí malá chatka sloužící k úkrytu před bouří nebo přespání. Když jsme se v ní zabydleli, nastal čas připít si na dnešní výkon. Součástí naší výbavy bylo totiž i trochu vína, protože na vrcholu chutná vždycky nejlíp.
Plán na druhý den byl jasný. Šestnáct kilometrů dlouhý okruh se zastávkou u jezera Bucura, největšího jezera v Retezatu. To jsme ještě netušili, co nás ten den čeká. Prvních pár kilometrů bylo nádhera. Pochopili jsme, proč se Retezatu říká hory s modrýma očima.
Naši výpravu zanedlouho zastavil sníh na prudkém svahu a nám nezbývalo se ho pokusit spodem obejít. Čtyři z nás prošli bez problémů, ale jak už to bývá, poslední z nás, David, spadl a začal klouzat dolů k prudkému srázu. Naštěstí se ho povedlo zachránit a mohli jsme pokračovat. Před námi byl nejvyšší vrchol dne, Bucura I. Honící se mraky nám dávaly najevo, že bychom si měli pospíšit, a tak jsme nahoru spíš vyběhli a rychle spěchali do chatky u jezera. Stihli jsme to jen tak tak. Začala pořádná horská bouřka a jelikož jsme stejně museli čekat, než přejde, alespoň jsme si snědli svoje zásoby rýžových sucharů.
Když bouřka konečně skončila čekalo před námi poslední větší stoupaní dne, výšlap přes hřeben do vedlejšího údolí. Pod úpatím jsme zpozorovali, jak se k nám přibližuje další bouřka a stáli jsme tak před rozhodnutím. Přečkat bouřku pod hřebenem a přetrpět ji nebo se pokusit hřeben přeběhnout a doufat, že nás na něm nezastihnou blesky. Představa, že musíme všechno sušit nás dostatečně motivovala a závod započal. Během stoupaní jsem si připadal, že každou chvíli musím vykašlat plíce. Sílící hřmění je ovšem silná motivace nezpomalovat. Kopec jsme zdolali v rekordním čase a rychle spěchali z hřebenu pryč. Bouřka se o hřeben naštěstí zastavila a my jsme se tak dešti úplně vyhnuli.
Abychom se vyhnuli dalším bouřkám a byli u jezera Zanoaga co nejdříve, zvolili jsme místní zkratku. Jak se ukázalo, ani to nebyla nejlepší volba dne. Cesta to byla spíše jen na mapě a ve skutečnosti jsme se asi hodinu prodírali klečí. Když jsme se z porostu konečně vymotali a sešli nepříjemně prudký svah, zbývaly nám poslední kilometry. Přibližně kilometr před cílem nás čekalo poslední překvapení dne. Na cestě před námi jsme objevili medvědí stopy. Musím tedy přiznat, že procházet houštím a doufat, že někde nepotkáte medvěda, není úplně příjemný pocit. Jedinou prevencí, o které jsme se v průvodcích dočetli je dělat dostatečný hluk a doufat, že to medvěda vyplaší. Naštěstí jsme se s žádným nesetkali a dorazili bezpečně do naší chatky.
Poslední den jsme sestupovali stejnou cestou, kterou jsme k jezeru Zanoaga přišli a vzhledem k předchozímu dni probíhala hladce. Nakonec nás mile překvapilo, že jsme auto nalezli na stejném místě, a dokonce mělo všechna kola.
