V minulých článcích zaměřených na lezecký trénink jsem mluvil o síle a vytrvalosti – jinými slovy jsem popisoval, jak zlepšit svalovou výkonnost. Je důležité si uvědomit, že v lezení (stejně jako ve většině ostatních sportů) je možné se významně zlepšit bez nutnosti jakéhokoliv silového tréninku – a to jen za pomoci vytříbení techniky. Dobrá technika pro tebe může být výhrou hned dvakrát. Za prvé zvládneš lézt efektivněji a úseky, které tě kdysi vyčerpávaly, ti najednou nebudou dělat problém. A za druhé budeš díky zlepšení koordinace lépe zvládat ošemetné kroky zaměřené na stabilitu a rozložení váhy.
V následujících řádcích se zaměřím především na základy – pokud lezeš už nějakou dobu a považuješ se alespoň za středně pokročilého lezce, tento článek asi nebude pro tebe. Nemusíš ale zoufat – přečti si třeba jak trénovat maximální sílu.
V lezení existuje mnoho typů chytů, z nichž každý je třeba uchopit jiným způsobem. Jedno mají ale společné – nemělo by se to s tím úchopem přehánět. Pokud se budeš chytu držet příliš křečovitě, vyčerpáš se mnohem dříve, než by bylo nutné. Chce to sice trochu cviku, ale soustřeď se na to, abys chyt držel/a právě takovou silou, jakou je zrovna potřeba. Zároveň měj ruce v loktech natažené – ano, občas je třeba se přitáhnout (například v nějaké těžké převislé pasáži), ale snaž se to dělat co nejméně. Pokud máš totiž ruce v loktech pokrčené, nadměrně zase zatěžuješ svoje bicepsy a opět se poměrně snadno vyčerpáš.
- Jug/Kapsa
Jedná se v podstatě o nejlepší typ chytu – je hluboký a pohodlný. Pokud s lezením právě začínáš, cesty, na kterých lezeš, jsou jimi asi poseté. Vzhledem k tomu o jak dobrý chyt jde a jak málo síly je skutečně potřeba k tomu se na něm udržet, je zde ještě důležitější než jinde dávat si pozor na již zmiňovaný „over-gripping“ – tedy o nesmyslně silný, křečovitý úchop. Na těžších cestách je pak dobré pozorně sledovat, kde se tyto kapsy nacházejí, neboť jde o ideální místa k odpočinku.
- Sloper/Oblinka
Je oblý chyt, který ještě k tomu většinou bývá pod špatným úhlem. Pro jeho úspěšné překonání je třeba vyvinout dostatečně velké tření, doporučuji tedy kvalitně namágovat, aby pot zbytečně nekazil tvé snažení. Klíčové je precizní rozložení váhy – těžiště musí být co nejblíže stěně a ideálně přímo pod samotným sloperem. Prsty měj na chytu co nejvíce u sebe, abys dokázal/a sílu v nich lépe využít. Teď už ti nezbývá nic jiného než pořádně zabrat…
- Crimp/Lišta
Nejmenší chyt, velký tak akorát na špičku prstu. Vyskytují se hlavně na kolmých stěnách a jsou nejnáročnější na sílu. Jejich výhodou je, že právě vzhledem k tomu, že se vyskytují na kolmých stěnách, většinou nejsou zas tak namáhavé na vytrvalost. Hlavní dva způsoby, jakými uchopit tento typ chytu jsou tzv. full-crimp (viz. obrázek níže), který ti umožní chyt uchopit největší silou, ale u kterého zase vzniká nejvyšší riziko zranění a tzv. open-crimp, v němž není možné vyvinout takovou sílu, ale jeho výhodou je vyšší bezpečnost. Obecné doporučení tedy zní na lištách co nejvíce používat open-crimp a full-crimp jen pokud jsou svaly již řádně rozehřáté a spíše výjimečně.
- Pinch/Stisk
Jak už název napovídá, na pinchi se leze tím způsobem, že se chyt co nejpevněji stiskne mezi palcem a zbylými prsty. Jeho určitou nevýhodou je, že se jedná o chyt, který se velmi špatně trénuje na takových posilovacích pomůckách, jako je například hangboard. Naopak užitečným pomocníkem může být třeba mačkací kolečko.
Teď, když už znáš základní typy chytů se kterými se můžeš během lezení setkat, považuji za důležité zdůraznit, že to hlavní, s čím se musíš v začátcích lezení naučit pracovat, jsou nohy. A to z dvou hlavních důvodů – jsou mnohem silnější (a vytrvalejší) než ruce, z čehož logicky vyplývá, že je efektivnější nechat je toho „odpracovat“ co nejvíce a pak: nohy jsou hlavním nástrojem, s jehož pomocí lze usměrňovat těžiště těla – hlavně ho pak posunout blíže ke stěně. Čím blíže stěně tvé boky tedy jsou, tím menší úsilí budeš muset vyvíjet rukama.
Aby byla tvoje práce s nohama co nejefektivnější, je v prvé řadě potřeba jim co nejvíce věřit. Z toho plyne nutnost být při každém jejich pohybu (a hlavně pak pokaždé, když je pokládáš na další stup) co nejpreciznější – nohy sleduj až do okamžiku, kdy s nimi šlápneš přesně na to místo, kam jsi zamýšlel – jedině tak si budeš moci být jistý/á, že ti nesklouznou. Na stup by se ve většině případů mělo stoupat špičkou, konkrétně tou částí špičky, ve které se nachází palec (ten je totiž ze všech prstů nejsilnější). Ve špičce je totiž z celé nohy nejvyšší citlivost, což opět souvisí s tím, že noze je potřeba věřit.
Zároveň ale existují situace, kdy tento standardní způsob používání nohou není tím nejlepším. Jedná se o tzv. patičkování (heel-hooking) a špičkování (toe-hooking). Patičkování se používá nejčastěji v převisech, kdy může být velkým pomocníkem např. při překonávání zlomu (tedy části, kdy se převis láme opět v kolmou stěnu). Špičkování je již relativně pokročilá (a celkem vzácná) technika. Používá se nejčastěji opět v převisech, kdy může pomoci např. tomu, abys udržel/a nohy „přilepené“ ke stěně.
Co se týče samotného pohybu na stěně (nebo na skalách), pak se jedná o příliš komplexní disciplínu na to, aby bylo možné vyjmenovat nějaký seznam horolezeckých technik a popsat situace ve kterých tu kterou techniku použít. Je to především otázka citu a jak známo, každému lezci vyhovuje trochu něco jiného a styl lezení přizpůsobí např. své velikosti nebo silové vybavenosti. I přes to, co jsem právě popsal, existují některé základní pohyby, který by měl každý lezec ovládat.
Kozí noha, neboli dropknee, ti pomůže dostat těžiště blíže ke stěně a díky tomu ulevit rukám. Užívá se nejčastěji u vzdálenějších stupů. Noha se k nim zpravidla natáhne v normálním směru a „vykozí se“ až ve chvíli, kdy je s předmětným stupem v kontaktu. Při tomto pohybu je nicméně dobré zachovat opatrnost a začínat s jeho méně náročnými formami. Jedná se totiž o poměrně extrémní pohyb, který, pokud na něj tělo není zvyklé, může přivodit zranění.
Backstepping je technika, která se často používá k tomu, abys dosáhl/a i na chyty, které by jinak byly příliš vzdálené. Tělo se při ní vytočí opačným směrem, než je chyt, o jehož dosažení usiluješ a z vnitřní nohy (tedy té, která je blíže ke stěně) se vyšvihneš směrem, kterým potřebuješ.
Pokud se snažíš dosáhnout na chyt, který je výrazně mimo tvé aktuální těžiště, často hrozí riziko, že se dostaneš do tzv. dveří – tedy do situace, kdy se tvoje tělo vytočí pryč od stěny. Lékem proti tomu bývá flagging, pohyb, během kterého jedna noha nestojí na žádném stupu, ale působí jako určitá protiváha vůči zbytku těla.
Pokud jsi dočetl/a až sem, tak znáš absolutní základy horolezecké techniky. Jak to ale většinou bývá, teorie zdaleka nestačí a bez tréninku se neobejdeš. Tento článek by ti měl sloužit jako odrazový můstek k dalšímu zlepšení. Zde popsané pohyby si musíš „osahat“, vyzkoušet v praxi. Trénuj na cestách, které se ti zdají lehké, aby ses na techniku zvládl/a pořádně soustředit. Porovnávej různé způsoby lezení stejné cesty a následně porovnej, kterým způsobem se ti lezlo nejsnáze – to asi bude ten správný. Skvělým způsobem, jak svou techniku zlepšit, je také pozorování zkušenějších lezců a následné zkoušení toho, co jsi od nich okoukal.
Ondra
